Pátek a sobotu jsem strávil ve volební komisi v pátém olomouckém volebním obvodu, v okrsku č. 78, do kterého spadá 762 oprávněných voličů. Jak to celé probíhalo?
V osm ráno jsme se s dalšími osmi členy komise sešli ve volební místnosti U Sportovní haly 2, tedy přímo ve sportovní hale Univerzity Palackého. Což, jak se později ukázalo, nebylo vůbec na škodu, protože nekonečné hodiny čekání na voliče se daly zkrátit sledováním basketbalu. Nachystali jsme volební místnost, nalepili státní znaky, vylepili vzory lístků, postavili plentu, donesli urnu, po chodbách vylepili šipky a rozešli jsme se zpátky domů.
Před druhou odpolední jsme urnu zapečetili, rozdali jsme si seznamy voličů, obálky a lístky a několik vteřin po druhé se objevili první nedočkavci. To ještě vypadalo dobře, jenomže to byl vlastně vrchol celého volebního víkendu.
Potom už víc lidí najednou přišlo jen okolo páté, když se vraceli z práce, ale po většinu dne se trousili po jednom po dvou. Každého příchozího jsme tudíž vítali s otevřenou náručí, poněvadž byl příjemným zpestřením poklidného průběhu voleb.
Speciálními skupinami byly jednak manželské páry v pokročilém věku (tedy od sedmdesátky nahoru), které přicházely ještě se starými červenými občanskými průkazy s černobílou fotografií a ručně vyplněnými údaji uvnitř, jednak rodinné „klany“, tedy matka – otec – dcera – syn, případně ještě prarodiče. Čtyřikrát se na nás přišli mrknout také příslušníci městské policie; asi se báli, že nám někdo s urnou uteče.
V pátek jsem měl v osm večer padla, poněvadž z celkem devíti členů komise je vyžadována přítomnost jen pěti z nich, tudíž každý z nás dostal na pátek i sobotu dvě hodiny pauzu.

Výsledek voleb do zastupitelstva v Olomouci, okrsek č. 78.
V sobotu jsem si naopak vybral volno hned mezi osmou a desátou ranní, abych si mohl trochu pospat. Zbytek dne utekl docela rychle, chvíli jsem si četl, chvíli jsem hrál Hexalines. Ve dvě odpoledne jsme zavřeli volební místnost, lístky z urny vysypali na zem a dali se do počítání.
Já jsem počítal 172 lístků do komunálních voleb, z nich byly jen čtyři neplatné. Ano, našel se expert, kterému se podařilo tu obrovskou komunální „plachtu“ nacpat do malé obálky formátu A5 určené pro lístky senátní (patrně u toho nadával, proč na tak velký lístek udělali tak malou obálku), našel se i člověk, který do volebního lístku zaškrtal asi třicet kandidátů, ačkoliv se jich v každém obvodu volilo pouze devět, jinak mě však malý počet neplatných lístků překvapil. Voliči se totiž při vyzvedávání obálek dost často ptali, jak se do komunálních voleb vlastně volí. Je ale pravda, že na většině lístků byla zaškrtnuta strana jako celek, jen málo lidí si dalo práci a zaškrtalo u více stran více různých kandidátů.
Bylo vidět, že když už lidi škrtali jednotlivé kandidáty, dávali přednost jménům s akademickými tituly, ačkoliv se často nacházela ve druhé polovině kandidátek. Bohužel to ale nemělo takový význam jako ve volbách do Poslanecké sněmovny.
Posčítáno jsme měli asi za hodinku, následovalo zadání dat do programu ČSÚ, tisk nějakých potvrzení, která jsme pak všichni podepsali, zkopírování (tuším že dvojité) na flashdisk a odvoz lístků na magistrát. Člověk by čekal, že ve 21. století se ten soubor například pošle e-mailem, případně rovnou nahraje někam na server. To by ale čekal marně. Zapisovatelka i předseda sice absolvovali školení ČSÚ pro práci s oním programem, přesto jsme se nevyhnuli komplikacím, poněvadž je na tom školení naučili úplně něco jiného, než co nakonec měli skutečně udělat.
Nakonec však přece jen odjeli na magistrát a za pět minut byli zpátky, protože se zapomněly podepsat listiny týkající se průběhu senátních voleb. Potom odjeli podruhé a asi v pět hodin odpoledne se vrátili s úsměvem na rtech. Tak skončil můj první volební víkend. Příští týden mě čeká druhé kolo senátních voleb, což bude určitě děsná zábava, protože jak je známo, lidi ke druhému kolu senátních voleb chodí opravdu rádi. Poznáte, kde v posledním odstavci začíná ironie?