Po asi šesti letech je na čase to tu zavřít, vyvětrat, zakonzervovat a pokračovat jinde. Jestli chcete, můžete si upravit nastavení své RSS čtečky a tu a tam dál číst to, co ve velmi nepravidelných intervalech vyplodím.
Celou tu dobu mi bylo nesmírnou ctí pro vás psát. A tak bych v tom občas rád pokračoval i v budoucnu, když nebudete mít nic proti.
Tak zatím.
Jsem docela sobecký člověk. Teda všichni jsme sobečtí a všichni jsme lidi, ale jenom málokdo vám to poví do očí. To, že je sobec. Ne to, že je člověk. To vidíte. I když ona míra sobeckosti by se dala s úspěchem napadnout, protože měl by snad 100% sobecký člověk děti, které mu úplně změní život? Nejspíš ne. Taky se to poslední dobou pěkně projevuje na klesající porodnosti, ale o tomhle se bavit nechci. To bylo jen tak, abych vás chvíli napínal.
Protože jsem sobec, chci se mít v životě pokud možno dobře. Sám pro sebe jsem si svou budoucnost shrnul do věty „Chci být odporně bohatý.“ Míru odpornosti mého bohatství si budu muset teprve určit. Na každý pád má touha nemuset se starat o peníze (tj. neřešit, jestli to máslo zrovna je, nebo není ve slevě – pozn. autora) je pro mě hlavní motivací studia vysoké školy. I když… to taky není tak úplně pravda… nebo vlastně… no, k tomu se ještě dostanu, zdá se, že jsem si to ještě neujasnil. Vidíte, můžete sledovat probíhající tvůrčí proces.
Když jsem se ve dvaceti rozhodoval, na kterou školu se vykašlu, žurnalistika pro mě byla jasná volba. V té chvíli jsem se zachoval naprosto sobecky, protože jsem se rozhodl, že se na to vykašlu z následujících důvodů:
Ale o to tu teď nejde. V tu samou chvíli jsem se totiž zachoval taky úplně nesobecky, protože jsem byl pevně přesvědčen o tom, že jako geoinformatik budu lidstvu určitě prospěšnější než novinář. Zároveň jsem ale někde hluboko v sobě zničil a popřel ten krásný koncept vzdělávání jako nejvyšší možné formy lidské seberealizace (ne že bych v něj někdy věřil).
V jistém ohledu jsem taky asi pár svých spolužáků zklamal. Nejsem ten studijní typ. Nerad dělám věci, které k ničemu nejsou. Jsem ten typ, který většinou myslí na přenos ženského beach volejbalu přesně v okamžiku, kdy se přednášející snaží horlivě vysvětlit, jaké rozpory panují v akademickém světě ohledně přesné definice pojmu geografie. Já vím, i tyhle žabomyší války jsou nejspíš pro někoho zajímavé a patrně pro nás všecky přínosné, protože bla bla bla (právě jsem přeskočil dva odstavce pojednávající o důležitosti vědeckého přístupu ke šroubování žárovky). Pro zbytek světa, což je asi 6,89 miliardy lidí, jsou zbytečné.
Na druhou stranu si uvědomuju, že svět na těchhle lidech stojí. Nebo by stálo za to, aby na nich stál. Protože oni jsou tu od toho, aby vyřešili nějakou matematickou rovnici, kterou ani nebudu umět přečíst, aby našli lék na plešatění, aby přišli na to, kam chodí slunko spát. Oni jsou ti filantropové z nadpisu tohoto článku. A já jsem ten, který se bojí, že po něm nic nezbude. A taky ten, který se bojí smrti, ale o tom až zase příště.
Přechody pro chodce nemám rád ani jako chodec ani jako řidič ani jako cyklista. Vodorovné bílé pruhy na vozovce totiž některým chodcům nejspíš dodávají pocit, že na tomhle místě světa zvládnou i nemožné, což tu a tam vede k adrenalinovým zážitkům občas končícím smrtí.
I když by přechody pro chodce měly chodce chránit, myslím si, že je paradoxně mohou ohrozit víc než přecházení mimo „zebru“. Proč? No protože
Dle § 5 odst. 1 písm. h) a i) Zákona o silničním provozu je každý řidič povinen:
h) s výjimkou řidiče tramvaje umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo,
i) snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem.
Asi nebudu jediný, komu přijde formulace „jej zřejmě hodlá použít“ podivná. Myslím, že to není tak dávno, co Stanislav Huml navrhoval, aby chodci na přechodu na řidiče mávali a dali jim tak najevo, že chtějí přejít. No já nevím… představte si, že by někdo zapomněl zamávat, případně mával rukou v černé rukavici na neosvětleném přechodu. Nepřijde mi to jako dobrý nápad už proto, že znovu přidává další nejasnosti do vztahu řidiče a chodce.
Na druhou stranu mě zaráží i obsah písm. i), které říká, že řidič je povinen snížit rychlost či zastavit, pokud to samé provedou i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem. Sám bych navrhoval tuto formulaci přepsat na jedoucích stejným či opačným směrem. Dostat se bezpečně do poloviny přechodu a tam uvíznout, případně být zabit, protože si řidiči v protisměru nevšimli, že přecházíte, mi přijde poměrně neveselé.
Možná si říkáte, jestli by tedy nebylo lepší po přechodech nechodit. V současné době podle § 54 odst. 1) a 2) Zákona o silničním provozu:
(1) Je-li blíže než 50 m křižovatka s řízeným provozem, přechod pro chodce, místo pro přecházení vozovky, nadchod nebo podchod vyznačený dopravní značkou „Přechod pro chodce“, „Podchod nebo nadchod“ musí chodec přecházet jen na těchto místech. Na přechodu pro chodce se chodí vpravo.
(2) Mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zda-li může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.
Jak vidíte, přecházet legálně mimo přechod lze jen velmi obtížně, neboť při stávající hustotě přechodů ve městě se najde jen málo míst, která jsou od nejbližší „zebry“ dále než padesát metrů. Co je ale zajímavější, je fakt, že v odst. 1) zákon chodce nenabádá k opatrnosti tak, jak tomu činí v odst. 2). Proč? Proč v lidech vyvolávat falešný pocit bezpečí na přechodech? A nebylo by lepší zavést pravidlo „Přecházej (kdekoliv), když nic nejede“?
Přechody jsou bezpochyby nutné pro nevidomé či špatně pohybllivé lidi, ti budou jen těžko přebíhat silnici. Osobně si však nemyslím, že pro myslícího a zodpovědného člověka představuje přecházení silnice mimo přechod smrtelné nebezpečí. Nemyslím si ani, že by se vystavoval většímu nebezpečí než člověk na přechodu. Ba naopak – když vidím přechody přes silnice s dvěma jízdními pruhy v obou směrech (např. za Olomoucí u Ferony na výpadovce na Ostravu), opravdu pochybuju o inteligenci plánovačů výstavby silniční sítě. Opravdu se dá obhájit přechod pro chodce za městem, kde v obou směrech řidiči jedou minimálně 90 km/h, který je nutí brzdit a vystavuje riziku jak je, tak chodce? Když už se staví biokoridory a různé podchody a nadchody pro zvířata, co kdyby se občas někde postavil i jeden pro lidi?
Dle BESIPu chodci v roce 2009 zavinili celkem 1 304 dopravních nehod. Nejčastější příčinou dopravních nehod zaviněných chodci bylo náhlé vstoupení do vozovky z chodníku nebo krajnice (604 dopravních nehod, při kterých bylo 16 osob usmrceno) a dále špatný odhad vzdálenosti nebo rychlosti vozidla, kde byly usmrceny 4 osoby. (Zdroj: Dopravní nehody chodců v České republice v roce 2009)
Jak je možné, že na přelomu let 2010 a 2011 nelze na všech přepážkách na olomouckém vlakovém nádraží platit kartou? Proč musím jít k mezinárodní přepážce a čekat, až pracovnice Českých drah pochopí, co po ní mladá Ruska chce?
Za rok a půl ježdění do Brna už jsem si zvykl, že zavřenými okny ve vlaku prší, že topení občas nefunguje, že vlak občas nejede na čas (třeba jako dnes – 55 minut zpoždění), že občas jedu na stojáka. Taky jsem si zvykl, že se na mě paní za přepážkou vždycky tím polibmiprdel pohledem.
Olomouc hl. n.
Že na mě ale dneska pán za přepážkou bude nevěřícně zírat a ptát se mě, jestli mám na mysli bankovní kartu, to bych opravdu nečekal. A to je na cestování krásné – vždycky vás může něco překvapit.
Zrovna včera jsem na nějaké české televizi viděl reportáž o tom, že české děti (tj. lidi do věku 15 let, ale taky středoškoláci) málo čtou. Teda že spíš nečtou. Po úvodu, který v každém knihy milujícím divákovi naprosto nutně vyvolal zděšení srovnatelné snad jen se zděšením pocházejícím z předpovědi počasí na zimu (ano, bude sněžit), následovaly upřímné odpovědi dětí různého věku, z nichž zhruba vyplynulo, že:
Korunu tomu všemu nasadil jistý mladý muž (tipoval bych tak 13–15 let), který nebyl schopen nahlas bez zadrhávání přečíst větu z knížky. Ta věta byla v češtině a nebyla nikterak těžká (tzn. nešlo o jazykolam typu Naolejuje-li Julie, či nenaolejuje-li Julie.).
Hrozně by mě zajímalo, jestli ti lidi považují čtení za ztrátu času. To je totiž strašně důležitá otázka, aspoň podle mě. Přitom dívat se na českou televizní produkci objektivně je ztráta času. Starší lidi to asi mají jinak, ale mladí přece nechodí unavení z práce. Je pravda, že během semestru taky nečtu tolik, kolik bych chtěl, ale pak to vždycky rád doháním. Není to ztráta času. Brouzdání na internetu je ztráta času.
A navíc. Brouzdání na internetu vás nic nenaučí. A tím internetem myslím standardní verzi dnešního internetu smrsknutou převážně na facebook a youtube (a terabajty porna). To se pak člověk nestačí divit, když má na VŠ číst seminární práce svých spolužáků a v polovině z nich nedávají věty smysl nebo jsou špatně napsaný. Zkrátka si myslím, že čtení člověka dokáže rozvíjet nejen ku prospěchu společnosti, ale hlavně ku prospěchu jemu samému.
Už dlouho mě nic takhle nerozsekalo.
Elektronický podpis se v poslední době velmi rozšířil a může vám ušetřit spoustu času s vyřizováním na úřadech. Je to tak nebo se jej nevyplatí pořizovat?
Za elektronický podpis se v širším významu dá považovat jakékoliv uvedení identifikačních údajů autora do elektronického dokumentu. Takovýto podpis samozřejmě není schopen zaručit ani integritu ani autenticitu podepsaného. Avšak velmi často se tímto pojmem myslí zaručený elektronický podpis. Takovýto podpis zajišťuje pomocí kryptografických metod a dohledu nezávislé třetí strany (certifikační autority) integritu a autenticitu dat. Tím je zajištěno, že odesílatelem zprávy je skutečně ten, kdo předpokládáme a také to, že zpráva nebyla během přenosu změněna.
V současné době občané využívají elektronický podpis vůči orgánům veřejné správy především v oblasti správy daní a v obecných správních řízeních. Nutnou podmínkou pro komunikaci občanů se státní správou s použitím elektronického podpisu jsou tzv. kvalifikované certifikáty občanů.
Ministerstvo vnitra vykonává povinnosti stanovené zákonem č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Stanovuje požadavky podle vyhlášky č. 378/2006 Sb., o postupech kvalifikovaných poskytovatelů certifikačních služeb. Zpracovává také návrhy právních předpisů týkajících se elektronického podpisu a v jeho působnosti je rovněž zajištění mezinárodní spolupráce v této oblasti a plnění úkolů plynoucích z členství ČR v mezinárodních organizacích.
Podpis PDF dokumentů
Elektronický podpis je možno využít i pro elektronický podpis PDF dokumentů. Pro podepisování PDF dokumentů lze využít software PDF Signer, který se vyznačuje především těmito vlastnostmi:
Jak si elektronický podpis zřídit?
Zřízení elektronického podpisu je pro člověka, který se neorientuje v oboru informačních technologiích hlouběji, poměrně složitá záležitost, která zabere větší množství času. Existují však webové stránky, které se tímto oborem zabývají. Jednou z nich je služba zřízení elektronického podpisu kde Vám rádi pomohou, a to ať jste soukromá osoba, nebo podnikatelský subjekt, či státní organizace.
Pátek a sobotu jsem strávil ve volební komisi v pátém olomouckém volebním obvodu, v okrsku č. 78, do kterého spadá 762 oprávněných voličů. Jak to celé probíhalo?
V osm ráno jsme se s dalšími osmi členy komise sešli ve volební místnosti U Sportovní haly 2, tedy přímo ve sportovní hale Univerzity Palackého. Což, jak se později ukázalo, nebylo vůbec na škodu, protože nekonečné hodiny čekání na voliče se daly zkrátit sledováním basketbalu. Nachystali jsme volební místnost, nalepili státní znaky, vylepili vzory lístků, postavili plentu, donesli urnu, po chodbách vylepili šipky a rozešli jsme se zpátky domů.
Před druhou odpolední jsme urnu zapečetili, rozdali jsme si seznamy voličů, obálky a lístky a několik vteřin po druhé se objevili první nedočkavci. To ještě vypadalo dobře, jenomže to byl vlastně vrchol celého volebního víkendu.
Potom už víc lidí najednou přišlo jen okolo páté, když se vraceli z práce, ale po většinu dne se trousili po jednom po dvou. Každého příchozího jsme tudíž vítali s otevřenou náručí, poněvadž byl příjemným zpestřením poklidného průběhu voleb.
Speciálními skupinami byly jednak manželské páry v pokročilém věku (tedy od sedmdesátky nahoru), které přicházely ještě se starými červenými občanskými průkazy s černobílou fotografií a ručně vyplněnými údaji uvnitř, jednak rodinné „klany“, tedy matka – otec – dcera – syn, případně ještě prarodiče. Čtyřikrát se na nás přišli mrknout také příslušníci městské policie; asi se báli, že nám někdo s urnou uteče.
V pátek jsem měl v osm večer padla, poněvadž z celkem devíti členů komise je vyžadována přítomnost jen pěti z nich, tudíž každý z nás dostal na pátek i sobotu dvě hodiny pauzu.
Výsledek voleb do zastupitelstva v Olomouci, okrsek č. 78.
V sobotu jsem si naopak vybral volno hned mezi osmou a desátou ranní, abych si mohl trochu pospat. Zbytek dne utekl docela rychle, chvíli jsem si četl, chvíli jsem hrál Hexalines. Ve dvě odpoledne jsme zavřeli volební místnost, lístky z urny vysypali na zem a dali se do počítání.
Já jsem počítal 172 lístků do komunálních voleb, z nich byly jen čtyři neplatné. Ano, našel se expert, kterému se podařilo tu obrovskou komunální „plachtu“ nacpat do malé obálky formátu A5 určené pro lístky senátní (patrně u toho nadával, proč na tak velký lístek udělali tak malou obálku), našel se i člověk, který do volebního lístku zaškrtal asi třicet kandidátů, ačkoliv se jich v každém obvodu volilo pouze devět, jinak mě však malý počet neplatných lístků překvapil. Voliči se totiž při vyzvedávání obálek dost často ptali, jak se do komunálních voleb vlastně volí. Je ale pravda, že na většině lístků byla zaškrtnuta strana jako celek, jen málo lidí si dalo práci a zaškrtalo u více stran více různých kandidátů.
Bylo vidět, že když už lidi škrtali jednotlivé kandidáty, dávali přednost jménům s akademickými tituly, ačkoliv se často nacházela ve druhé polovině kandidátek. Bohužel to ale nemělo takový význam jako ve volbách do Poslanecké sněmovny.
Posčítáno jsme měli asi za hodinku, následovalo zadání dat do programu ČSÚ, tisk nějakých potvrzení, která jsme pak všichni podepsali, zkopírování (tuším že dvojité) na flashdisk a odvoz lístků na magistrát. Člověk by čekal, že ve 21. století se ten soubor například pošle e-mailem, případně rovnou nahraje někam na server. To by ale čekal marně. Zapisovatelka i předseda sice absolvovali školení ČSÚ pro práci s oním programem, přesto jsme se nevyhnuli komplikacím, poněvadž je na tom školení naučili úplně něco jiného, než co nakonec měli skutečně udělat.
Nakonec však přece jen odjeli na magistrát a za pět minut byli zpátky, protože se zapomněly podepsat listiny týkající se průběhu senátních voleb. Potom odjeli podruhé a asi v pět hodin odpoledne se vrátili s úsměvem na rtech. Tak skončil můj první volební víkend. Příští týden mě čeká druhé kolo senátních voleb, což bude určitě děsná zábava, protože jak je známo, lidi ke druhému kolu senátních voleb chodí opravdu rádi. Poznáte, kde v posledním odstavci začíná ironie?
Protože když jdu asi kilometr do školy pěšky, musím tu slupku od banánu nést v ruce až na fakultu do učebny, ve které je koš. Až budou na ulicích koše, nebude tady takovej bordel. To ale neznamená, že ty psí hovna z chodníku zmizí.
Nemám rád větu „Tady jde o princip“. Jenže tady opravdu jde o princip.
V pátek 4. června jsem na bankovní účet Kapusta.cz odeslal 595 korun českých za hosting Malina a doménu zimmi.cz. Přechod od G-hostingu jsem zvažoval už delší dobu a po přečtení několika diskusních vláken a rychlém průzkumu mezi uživateli Twitteru jsem zvolil Kapusta.cz jako levný a kvalitní hosting, tedy přesně takový, jaký si každý blogující student přeje.
Ve středu 9. června už jsem věděl, že jsem s výběrem hostingu šlápl vedle (nebo spíš do hovna). Ani pět dní po odeslání platby mi nepřišly žádné instrukce k převodu domény, přístupové údaje k hostingu a FTP, zkrátka nic. 9. června jsem tedy na technickou podporu odeslal e-mail (v pořadí druhý) se žádostí o zrušení platby a navrácení peněz na můj účet. Den nato mi od Michala Jeníka z technické podpory přišel e-mail, ve kterém tvrdil, že mi minimálně dvakrát psal e-mail. Ten se nejspíš ztratil někde v bezbřehých vodách internetu.
Trval jsem na navrácení peněz, poslal jsem písemnou reklamaci na poštovní adresu Kapusta.cz, která měla být během třiceti dnů vyřízena, a čekal jsem na zaslání dobropisu, jež bylo třeba podepsat. Tím měla být celá záležitost skončena.
Do 18. června se nic nedělo. Píšu proto další e-mail. 21. června, 23. června a 6. července píšu další tři e-maily. Žádná odpověď. 7. července mi Michal Jeník sděluje, že se omlouvá za komplikace a že mi dobropis bude do konce týdne doručen poštou.
15. července, 23. července a 26. července píšu další tři e-maily, ve kterých opakovaně žádám o urychlené vyřízení reklamace. Dobropis ke mně samozřejmě nikdy nedorazil. Pochybuju o tom, že byl vůbec kdy odeslán.
27. července mi Michal Jeník stručně sděluje, že vše leží u účetní, která to řeší. 6., 12. a 13. srpna znovu opakovaně žádám o vyřízení reklamace a navrácení peněz. 13. srpna mi Michal Jeník tvrdí, že čekají na podepsání dobropisu, který mi poslali. Já ho žádám, aby mi dobropis byl zaslán znovu na adresu uvedenou v e-mailu, protože ten první ke mně nikdy nedorazil. O to ho žádám celkově třikrát, nedostává se mi však žádné odpovědi.
Od té doby jsem se pokoušel kontaktovat technickou podporu na ICQ, rovněž jsem znovu psal e-mail řediteli hostingu. Tím je bohužel také onen Michal Jeník. Jakékoliv reakce ze strany Kapusta.cz se mi už nedostalo.
S penězi už jsem se už rozloučil. Tento text nechť je varováním dalším naivním studentům, kteří budou hledat hosting pro svoje stránky. Pomozte ho šířit, možná pak bude o něco bezpečnější platit hosting převodem na účet.