Budeme jednou všichni znovu žít (šťastně) bez internetu?

Doba internetová. V té dnes žijeme. Obklopeni nejrůznějšími hypermoderními supertechnologiemi ztrácíme soukromí, poznáváme nové lidi a žijeme online víc, než se na první pohled zdá. Kdy nám začne vadit, že naše soukromí je veřejné?

Internet lidi mění. Mění samotnou podstatu lidí a dělá z nich… objekty. Objekty s e-mailem, ICQ číslem,  profilem na Facebooku, jménem a heslem na Twitteru. Možná že to sami nevnímáte, ale internet lidi během sbližování (zkracování vzdáleností apod.) oddaluje. Nepochybuji o tom, že bourá vrozené zábrany a mantinely, které lidem říkají, co je dobré a co je špatné. Probouzí v nich skryté vlastnosti a touhu ubližovat druhým, ponižovat je. Kyberšikana (cyberbullying) přivedla k sebevraždě Megan Meier, internet (ať se vám to líbí, nebo ne) pomohl rozhodnout o životě Emmy Forrester.

Internet mění hodnoty. Být úspěšný, být čtený, být citovaný, být kontroverzní, být celebrita internetu – stát se někým bez ohledu na to, co to bude stát ostatní. Vyšplhat se po jejich zádech a nezajímat se o to, jestli je to bolí. Tohle je odcizení. Tohle je změna člověka v objekt. Chápu, že ubližovat cizím lidem, které jste ještě ke všemu nikdy neviděli a nejspíš neuvidíte, je lehké a může to být zábava.

Sám mám internet rád. Zároveň z něj mám někdy strach. Bere mi některé hodnoty a věci, o které přicházet nechci. Krade mi čas. A já nejsem schopný něco s tím udělat. Proč?

Víte, když jsem kdysi před pěti šesti lety zakládal Zimmiho blog, nikdy jsem nečekal, že mi vydrží tak dlouho a že získá tolik čtenářů. A musím říct, že se mi zájem o mé názory líbí. Jistě, jsou tu stále úspěšnější, čtenější, citovanější, kontroverznější, ale mě docela dobře uspokojuje i pozice mikrocelebrity (asi tak nějak bych se nazval). Za tu dlouhou dobu jsem poznal poměrně velké množství lidí. Tedy… Nikdy jsem je (s výjimkou Kuby Jeřábka) neviděl. Tak jaktože je sakra znám? Tohle je pro internet typické: s někým si trochu popovídáte někde pod článkem, vyměníte si pár názorů a nakonec se sejdete na ICQ. A co o sobě víte? Nic. A najednou si říkáte, jestli ty lidi z vašeho seznamu kontaktů neznáte líp než spolužáky.

Moje psaní s sebou přineslo i nespočet reakcí v komentářích. Některé byly hloupé, jiné normální, jiné mě urážely. A já jsem nikdy nechápal, proč se mě někdo snaží urážet, ponižovat a shazovat mou práci. Co vede člověka, který mě nezná, k tomu, aby mi řekl, že jsem idiot a kretén? Do očí by mi podobnou věc nikdy neřekl, protože by nesebral dost odvahy, napsat něco podobného do políčka formuláře pro něj ale problém není. Tyhle komentáře mě vždycky znechutily, o to víc, když jsem později zjistil, že dotyčný nezanechal e-mailovou adresu. Anonym. Srab. Pokrytec. Ano, i proto jsem přešel na WordPress, abych měl diskuse víc pod kontrolou. Copak takovým lidem nedochází, že můžou druhému ublížit? Když se dívám nazpátek, připadá mi, jako by jim snad ani nenapadlo, že můžu být taky člověk. Jsem blog. Jsem Zimmiho blog. Možná jsem byl akorát další stránka v seznamu, záložkách nebo výsledcích vyhledávání. Zkontrolovali e-mail, přečetli si zprávy a pokračovali bezmyšlenkovitě dál.

Na druhou stranu byly i ty negativní komentáře známkou něčeho, co pro mě vždy bylo a bude důležité (možná jsem v tomto ohledu zvláštní): o mou osobu je zájem. Zní to divně, ale pocit, že někomu stojíte za to, aby vám nadával, je svým (velmi, velmi) zvráceným způsobem pěkný. Může vám totiž dokázat jednu věc – a sice, že toho druhého buď neuvěřitelně štvete, nebo že vám neobyčejně závidí (nebo oboje). Tak či tak - zajímáte ho. Nebo si to aspoň myslíte.

Myslím, že člověka, který vám nadává, nezajímáte vy. Zajímá ho vaše práce, vaše stránky, váš článek, ale nezajímáte ho vy sami. Možná vás nevidí jako člověka, ale jen jako internetovou stránku. Jako objekt. A to je to, co mě na internetu tak děsí.

Vždycky jsem si uvědomoval, že nechci být Zimmiho blog. Chci být ten člověk, který ho píše. I proto na stránce „Autor“ visí má fotka. Chci, aby lidi věděli, komu nadávají.

Když o tom, co jsem napsal, budete aspoň chvilku přemýšlet, zjistíte, že opravdu záleží na tom, jak se k sobě lidi na internetu chovají. A já vás prosím o to, abyste pamatovali na to, že za každým internetovým projektem (ano, i za blogem) stojí lidská bytost. Někdo, kdo možná není připravený na to, že ho někdo bude urážet. Samozřejmě – může internet opustit. Anebo ho vy můžete přestat urážet. Osobně se mi víc líbí ta druhá možnost.

Myslím, že internetová bublina se nafukuje až moc rychle. Obsahuje příliš mnoho fotek, videí, stavů, nálad a názorů, které odvádějí pozornost od skutečného světa. Možná až jednou budeme jednou jeden pro druhého jen pouhým objektem, bude načase internet vypnout a znovu poznávat lidi.