O historii a vzniku
Graffiti vzniklo v 60. letech minulého století v americkém městě Philadelphia. Odtud se šířilo po celých Státech a o deset let později získalo věhlas díky newyorskému mladíkovi s přezdívkou Taki.
Tehdy ještě nikdo netušil, že kresby, které prosvětlily šedivé ulice New Yorku, se o desítky let později stanou problémem, na jehož řešení jsou ročně použity nemalé finanční prostředky.
A zase ta anonymita
Graffiti je „nemoc“ velkých měst. Život na venkově je podřízen jistým svazujícím pravidlům a zvykům: V Jednotě je neustále nedostatek pečiva, proto je na nákup třeba vyrazit časně; autobus jezdí ráno a večer; někdo musí zavřít slepice. Pomiňme „satelitní městečka“ plná odporně bohatých podnikatelů, kteří si nechali postavit domeček s věžičkou a hlídá jim ho „securiťák“. Lidé na venkově nemají (neměli) čas a potřebu kreslit po zdech, nehledě na to, že by je soused přetáhl lopatou po zádech.
Velkoměsta jsou plná kanceláří, panelových a činžovních domů, supermarketů, hypermarketů, baumarktů a nákupních center, tedy míst, jejichž majitelům „by přece nějaká ta čmáranice vadit nemusela“. Vždyť řekněte, znáte někoho, kdo má vztah k osmipatrovému betonovému kvádru?
Vzato kolem a kolem, reálná škoda způsobená mým sprejem tedy nevzniká nikomu
určitému. Škodu působím anonymně anonymním lidem. Poničení čerstvě
natřené branky novomanželů Smetánkových, žijících toho času v dvoupatrovém
rodinném domě, je – aspoň z mého pohledu – něco jiného. Do
hlavy „writera“ ovšem nevidím.
Současnost: moc málo legálního místa
Ptáte-li se, proč se graffiti objevují na soukromých budovách a objektech, vlacích, metru a autobusech (mimochodem jedná se o trestný čin), odpovím vám otázkou: Kam jinam je mají kreslit?
Ve stotisícové Olomouci existují, pokud je mi známo, dvě legální plochy, které mohou writeři využít. Jejich velikost bych popsal písmenem „S“. Small.
Někde se zřejmě kdysi stala chyba, možná si ti praví lidé neuvědomovali, jakým fenoménem se graffiti stane, to lze omluvit. Bohužel dosud nenašli řešení, které by vyhovovalo jak obyvatelům, jejichž majetek je v „přímém ohrožení“, tak samotným tvůrcům tohoto moderního (pseudo)umění.
Jde hlavně o lidi
Ačkoliv nadpis vypadá jako stvořený pro volební kampaň některé politické partaje, vystihuje podstatu věci. Dokud obyčejní lidé nepochopí smysl graffiti a writeři nepochopí podstatu sousloví soukromý majetek, velmi těžko se bude hledat pověstná zlatá střední cesta.
Adrenalin bude při malování stále kolovat v žilách a peprná slova budou poletovat vzduchem nazítří, až zděšený majitel uvidí výsledek noční práce několika „hejsků“.
Jde opravdu o umění?
Jak se to vezme. Předně musíme lišit graffiti a tagy. Zatímco v prvním případě jde o dílo výtvarné, tvořené nejspíše kvůli vzbuzení zájmu či obdivu, v případě druhém jde pouze o jakési zvířecí značkování teritoria či kresby. Prachsprostý obyčejný nezasvěcenému nicneříkající podpis.
Graffiti bych se uměním označit nebál. Ačkoliv dnes zůstává většinou nepochopeno, možná jednou dojde stejného obdivu jako někteří významní výtvarníci, neboť i oni byli zaživa nepochopeni (vzpomeňme Picassa).
A co na to já?
Přiznávám, už jsem viděl několik velmi podařených graffiti (na legále), které ve mně vyvolaly jistý druh obdivu. Nicméně dnes jsem viděl jeden mizerný tag na týden staré fasádě panelového domu.
Sám bych byl jednou nerad, kdyby se na mém novém domě objevil ohavný nápis připomínající klubíčko hadů. I kvůli tomu bych souhlasil s přísnými tresty za ničení cizího majetku.
Jak říká známá fráze: Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. A je docela dobře možné, že i dnešní writeři se jednoho dne vzbudí coby zralí čtyřicátníci a na plotě objeví několik tahů spreje.