Vždycky jsem si myslel, že když spolu dva lidi jsou, je to proto, že spolu chtějí být, ne proto, že spolu jsou dlouho. Ale možná jsem se mýlil.
Sám takovou dlouhodobou zkušenost nemám – potřebuju totiž nějakou krásnou, chytrou a milou slečnu, a takovou jsem ještě nenašel. Až však tu krásnou, chytrou a milou slečnu najdu, budu s ní jen tak dlouho, dokud mě to bude bavit a bude mi připadat správné, že jsme spolu. Nerad bych se totiž jednoho dne probudil a zjistil, že jsme spolu tak dlouho,a proto už se nemůžeme rozejít. Tahle věta je blbost.
Lidé city předstírají, ale vlastně necítí nic. Pokládají to nejspíš za romantické.
(D. H. Lawrence)
Otevřeně se přiznávám k tomu, že jsem sobec, dám na fyzično a rád se poslouchám (ukamenujte mě), určitě však nejsem pokrytec. Nikdy by mě totiž nenapadlo (ba co víc, ani by mě to nijak nenaplňovalo) zůstat s někým proto, že jsme spolu něco zažili, že mě potřebuje a že teď zrovna není v dohledu nikdo lepší. Mimochodem, čekat s rozchodem dokud nepřijde někdo jiný, komu se líbím, považuji za tu největší zbabělost. Jisté pochopení mám pro manžele, kterým se právě narodil svišť a je pro ně tím posledním poutem. Pochopit tohle u člověka, kterému je devatenáct a má celý život před sebou, nedokážu.
Já vím, musí to být naprosto úchvatné, že už jste spolu dva roky, že jste spolu byli na lovu tuleňů a vyfotili jste se na hřbetě plejtváka, jenomže z minulosti se celý život žít nedá. A tak si někdy říkám, jestli stojí za to udržovat při životě něco, co stejně jednou umře. Možná jsem až moc velký sobec, než abych žil z toho, že někdo druhý mě potřebuje. Neubližuju přece tak trochu zároveň i jemu tím, že ho nemám tak rád jako on mě, i když on to netuší? Není to znouzectnost?
Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.
(M. Kundera)
Věta „udržovat při životě něco, co stejně umře!“ celou problematiku přesně vystihuje. V případě „novo“ rodičů se musíme koukat na situaci z jiného pohledu. S celým článkem plně souhlasím =)
No, v devatenácti letech je to nesmysl. Ale po pěti, deseti letech, jsou společně prožité dobré i špatné události silné pouto. A i když to v danou chvíli vypadá, že něco umře, zároveň víš, že to dřív bylo jiné, a že to v budoucnu zase může být jiné. Chvíli máš jasno a odcházíš, a pak ti něco připomene nějakou událost a najednou není jasné nic. Vzletné přirovnání – že v každém vztahu necháš kus srdce a když odejdeš, musíš si ho vytrhnout (kdesi přečteno) – to celkem vystihuje.
Ale to asi nebyl případ, o kterém píšeš. Pokud jsi myslel skutečně čisté zůstávání ve vztahu, aniž by tam hrály roli city, jen kvůli času, pak je to pohodlnost a pokrytectví.
necháš kus srdce a když odejdeš, musíš si ho vytrhnout
Není to Macháček ze Samotářů?
Možný to je.
Ale zrovna tohle není to nejpodstatnější v mé poznámce…
jak muze nekdo jako ty hodnotit vztah a zvlast dlouhodobej? to mi hlava nebere
Jak může někdo povraždit milion lidí „mi hlava taky nebere“, ale stává se to.
tady si nekdo plete hrusky s jabkama…ale stava se to
Tady si někdo koleduje, aby mu někdo jinej řekl pravdu, ale radši mu ji říkat nebude. To se stává, že lidi neříkají pravdu.
(jak povznášející debata)
no povidej, to me zajima co je u tebe pravda…a navic vubec nechapu proc porad odbihas od tematu
To je to, že ta pravda není jen u mě. Ale to bys stejně nepochopil, nebo by ses ani nesnažil.
Já neodbíhám, jen spojuji zdánlivě nesouvisející aspekty do velikánského klubíčka s názvem… ten ještě musím vymyslet (napadlo mě Život, ale to bych mu křivdil).
jsi hodny ze me nebudes zatezovat tou pravdou at uz je cimkoli a at uz souvisi s cimkoli;) jedina vec co sem chtel rict je, ze nechapu jak nekdo muze hodnotit vztahy a pritom nikdy v zadnym nebyt;) (promin terko:D)
Řekl bych, že právě proto do toho tak nějak líp vidím a nemám na nose růžové brýle
Ne že bych byl hodný, jen mě bourání domečků z karet už moc nebere.
Musím uznat,že nejen tento,ale i ostatní články mě docela zaujaly.Je v nich dost pravdy,ale určitě by se našlo i spoustu sporných vět,které by stály za diskuzi.
Katka: Tak pojďme diskutovat
.
Ty si tele, ano nevíš co to pindáš. Co víš o vztahu? Zeptej se tvých zploditelů a hned se budeš stydět za to tvoje plandání
Docela mě zaujalo téma a diskuse kolem…asi každý z nás je více „rádce ostatním“, než sám sobě…ale každý z nás to cítí opravdu jinak…někdo je spokojený, že si někoho našel a vůbec to nechce měnit…možná pohodlnost, nechce ztratit pocit jistoty…a někdo potřebuje ve vztahu stále „hořet“…udržovat plamínek…každopádně jsem za „upřímnost“ a pokud „to není Ono“…tak…
chicht, teď jsem nějaká zmatená a nevím jestli komentovat diskuzi pod článkem nebo článek samotný:-)
1. K článku:
Je rozdíl mezi zamilovaností a láskou. K prvnímu zmíněnému příjde člověk většinou bez větší námahy, ale o to víc se musí snažit při budování druhého pojmu. Je to práce na celý život (ev. na celou dobu trvání vztahu- pokud chceme, aby fungoval). A navíc postupem času dojde k poměřování vložených investic do vztahu a pokud člověku jeho vnitřní kakulačka stále vyhazuje kladný výsledek, znamená to, že člověk zůstává ve vztahu byť už zamilovanost vyprchala a láska se nedostavila(tzn. vztah se udržuje na spíše přátelské rovině). Trošku z jiného soudku je fakt, že mnoho lidí se bojí samoty a tak dává přednost vztahu ze zvyku(což samozřejmě nevyučuje zbabělost- viz článek, ale může to být i obyčejnou fobií).
Další odkaz na článek- dítě není lepidlo- tím samozřejmě neponoukám budoucí otce, aby opouštěli matky svých dětí, pouze poukazuji na to, že samotné dítě na slepení vztahu nestačí.
Pochopit nemusíš. Jsi chlap. Máš relativně dlouhou dobu reprodukční schopnosti, jako žena mám o kousek jiný náhled.
Mimochodem zajímalo by mě, co si myslíš o sňatcích z rozumu…:-)
A ještě jedno mimochodem (otázku ber s nadsázkou, ale jen malinkou): Nejsi tak trošku alibista?:-))
2.Ke komentářům
Hezké však jen pro zasmání. Míšo, s tvrzením o růžových brýlých si to ještě jednou rozmysli. Přecijen aspoň malinko růžové bych tam viděla. Aspoň co se tohoto článku týče:-)
Alibista? V jakém smyslu?
to zimmi: „Možná jsem až moc velký sobec, než abych žil z toho, že někdo druhý mě potřebuje.
!!Neubližuju přece tak trochu zároveň i jemu tím, že ho nemám tak rád jako on mě, i když on to netuší?!! Není to znouzectnost?“
Příjde mi, že si spíš hledáš omluvy pro to, aby jsi daného člověka mohl opustit bez výčitek
Ajka: To je dost dobře možné. Těžko říct, ono když toho člověka nemáš rád, měl bys mít výčitky, že jsi ho opustil?
zimmi: jasně nemáš rád. Promiň, ale asi budu chtít přesnou definici „nemáš rád“.
Nicméně pokud jdeš do dlouhodobého vztahu musíš obětovat kus sebe a to samé udělá i Tvůj partner, opouštět někoho bez výčitek je asi opravdu nemožné (obzvlášť v situaci, kdy Tě partner potřebuje). Hm, tak mě napadlo, ale je to jen moje myšlenka nemusíš s ní souhasit…neposunul sis náhodou trochu význam „nemít rád“ a nebylo by lepší a výstižnější používat „odcizit se“?
Nikdy jsem nechtěla s někým být jen proto, abych nebyla sama. Když nám to nešlo, tak jsme se to pokoušeli spravit a to se nepodařilo. Takže jsme se rozešli. Pak jsem byla sama docela dlouho, protože jsem nechtěla s nikým chodit jen proto, že ostatní mají partnery.
A tak se to opakovalo asi 3x celkem. Vždycky se "nám" to rozbilo. A tak je mi skoro třicet a budu celý zbytek života zřejmě sama.
Takže takhle dopadlo v mém případě to, že jsem nebyla pokrytec, ale více upřímná a byla dost silná (či partner byl dost silný) na to se s někým, na kom mi svým způsobem po těch letech záleželo, rozejít.
Nevím, jestli je tohle úplně správně…