Jak jsem se už kdysi zmínil, existují vpodstatě dva typy učitelů – staří, kteří jen těžko hledají nové impulsy a mladí, kteří jsou k žákům vstřícnější a otevřenější. Nemůžeme popřít, že první sorta se učila učit za odlišných podmínek, neměla k dispozici tolik materiálů a pomůcek jako dnes. Byla odchována v domnění, že učitel je šéf – tvrdý, neústupný, neomylný. Prototypem takového učitele by mohl být Igor Hnízdo z Obecné školy. Žáci z něj měli respekt, snad i strach, avšak na druhé straně se obdivovali jeho schopnostem a znalostem. Používal dnes už (bohužel) zakázané fyzické tresty, ale vždy jsem z něj měl dobrý pocit – byl spravedlivý.
Jako protiklad k Igoru Hnízdovi si vezměme pana učitele z Krakonoše a lyžníků. Byl to mladý, hodný, někdy až trochu naivní chlapík, který k dětem měl velmi vřelý vztah. Rád odpovídal na jejich všetečné dotazy a byl velmi trpělivý.
Patrně teď dojdeme k závěru, že celé školství je hlavně o lidech, mám pravdu? Samozřejmě existují bariéry lidské, někoho má učitel radši někoho méně (ačkoliv by neměl), vždycky to tak bylo a asi i bude. Rád bych však poukázal na jednu bariéru hmatatelného rázu.
U nás žáci sedí běžně v lavicích po dvou, ty bývají naskládané do tří řad pěkně za sebou jako hejno hus. Tenhle obrázek se jistě vybaví každému z vás. Před lavicemi, které rozměry zdaleka nevyhovují potřebám 18letého puberťáka, na zdi visí podivně zelená tabule z dob prezidenta Husáka. A někde pod ní stojí katedra, to magické místo, kterého se každý bojí. Dnes už bez stupínku, na který si jistě pamatují žáci z filmů Cesta do hlubin študákovy duše a Škola, základ života.
Nikdy mi tohle rozestavění nepřišlo špatné, protože jsem s jiným moc zkušeností neměl (vlastně žádné). Poté, co jsme si v anglickém semináři začali lavice skládat do tvaru písmene „U“, abychom na sebe všichni viděli, „pančélka“ opustila katedru a snesla mezi nás, zjistil jsem, že celé prostředí působí daleko přátelštěji. Kantora nestaví do pozice někoho cizího, nýbrž nám na roveň, a umožňuje vám v průběhu řeči komunikovat s okolím očima – to je například pro mě velmi důležité, protože z výrazu obličeje velmi přesně odhadnu, co si ostatní myslí. Atmosféra ve třídě je – aspoň z mého pohledu – uvolněnější, tolerantnější a přátelštější.