Ve středu 25. srpna krátce po poledni jsme naházeli všelijaká zavazadla do kufru bratrovy temně zelené octavie, naložili kamaráda z Rudy nad Moravou a vydali se směrem k Brnu pro posledního člena výpravy. Mezi zavazadly samozřejmě nechyběly krosny, karimatky, spacáky, stany, různé čínské polévky od Vitany, spousta Bister, malé množství müsli tyčinek (neboť brašule si při nákupu pořád mlel tu svou o tom, že deset tyčinek na pět dní je zkrátka moc) a velké množství piva. Množství slivovice by se dalo považovat za větší než malé.
O půl druhé jsme se rozjeli od brněnské Zvonařky a v Mikulově na poslední čerpací stanici Shell v ČR jsme se setkali s dalšími třemi členy druhého týmu. Potom už tradá směrem na Vídeň a na Graz pořád rovně. Po projetí asi 9 km dlouhým tunelem na hranicích Rakouska a Slovinska (mýtné tuším 6,50 €) jsme poněkud bloudili, do kempu Kamne v Dovje jsme se nakonec dostali ve zdraví asi po 6 hodinách jízdy.
Kemp to nebyl velký, s pěkným výhledem na okolní hory, teplou sprchou, elektřinou, bazénem, anglicky mluvící recepční a cenou za nocleh okolo 8 €.
Čtvrtek: výstup na Triglav
Na čtvrtek jsme si naplánovali výšlap na Triglav (2865 m n. m.), poněvadž předpovědi slibovaly příhodné počasí, a večer jsme docela brzo zalehli. Budíček nastaven na 6.00. Problém Triglavu je ten, že pro normálního člověka nejspíš není možné absolvovat výstup i sestup během jednoho dne. Dalším problémem je akutní nedostatek vody, kterým okolí Triglavu trpí. A tak nezbývalo než s sebou nahoru vláčet krosnu, která postupně až nebezpečně přibrala na váze.
S sebou jsem si totiž nesl 2,5 litru pití, spacák, jídlo a haldu oblečení, protože mrznout se mi tam nahoře zrovna nechtělo. Autem jsme dojeli až k chatě Aljažev dom (1015 m n. m.), po cestě jsme koupili čerstvý chleba v pekárně (fakt dobrej!) a na parkovišti udělali několik fotek. Rozcestník hlásil 6 hodin k vrcholu Tominškovou cestou (Tominškova pot). Strmý nástup lesem zrovna moc záživný nebyl, postupně jsme se ale konečně propracovali až ke skalám, kde se začaly otevírat první výhledy do údolí pod námi. Ranní studený vzduch taky získal příjemnou teplotu.
Rozdělili jsme se na tři skupiny a jednou za čas jsme se někde potkali – to samozřejmě bylo nejhorší pro ty, kteří tvořili poslední skupinu, protože zatímco my jsme při čekání pomalu začínali v propoceném oblečení mrznout, oni si sotva sedli. Takže jsme se stejně většinou moc neviděli. I cesta už byla zajímavější, sem tam nějaké lano a zatlučené kolíky, nebylo to ale nic nebezpečného (a to jsem byl na horách poprvé). Potkali jsme i pár rodičů s dětmi, několik postarších turistů ve flanelových košilích a manšestrových kalhotách (všechno to oblečení začínající na „termo“ od nich dostávalo pěkně na prdel) a jednoho běžce v adidaskách a reflexní vestě, který ten výstup zřejmě pojal jako vhodný trénink na Ironmana. Celou dobu mi ale vrtalo hlavou, proč měli rodiče děti navázané na laně, když se sami stejně nikde nejistili. Že by chtěli spadnout všichni spolu najednou? Tomu říkám falešná solidarita.
Šlo se dobře, tu a tam jsme někoho předběhli (protože zatímco někdo používal ferattový set a na lanech se jistil, my jsme si sety inteligentně hodili do krosen. Stejně tak helma mi sloužila jen jako dobrá ochrana před odřením krosny.) a šplhání po skále nemělo chybu. Na prd je akorát suťové pole kousek pod horskou chatou Triglavski dom (2515 m n. m.), kde uděláte dva kroky vzhůru a jeden dolů se s vámi svezou kamínky. Pak následuje rozpraskaný povrch hor, objevují se někde víc než metr mocná sněhová pole a nakonec také Triglavski dom. Po cestě nahoru jsme nepotkali jediné zvíře, nepočítám-li vosu, která se mnou úspěšně doletěla až k chatě, pravděpodobně přitahována mým žlutým šátkem. U chaty pak poletovalo pár černých opeřenců – buď přerostlí kosí bratři, nebo nedomrlí krkavci.
K vrcholu Triglavu nám zbývá ještě 350 výškových metrů. Čekáme na opozdilce, sušíme oblečení na ocelových lanech okolo chaty, větráme nožky a chytáme bronz. Nahoru se pořád valí spousty lidí, tak bude asi lepší ještě posečkat. Většina z nich vyráží v helmách a se sedáky kolem pasu, tak je taky konečně použijeme. Když tak sedím u chaty a dívám se na tu skalní stěnu, vypadá tak nějak až moc strmá a moc vzdušná. Když na ní ale později stojím, vůbec mi to nepřijde. Cesta z chaty na vrchol nebyla nijak extrémně fyzicky náročná, byla dobře jištěná, kolíků bylo zatlučeno opravdu hodně a vždycky se bylo čeho chytit. Na vrchol nám to mohlo trvat tak hodinu, ale záleží na tom, kolik lidí potkáte a jak často se musíte vyhýbat.
Nahoře nás uvítala „raketa“ s názvem Aljažev stolp, která při nepříznivém počasí může poskytnout útočiště asi čtyřem lidem. Předpovědi hlásily na čtvrtek na vrcholu okolo 10°C, skutečnost ale byla daleko radostnější: bezvětří, mraky pod námi a teplota určitě okolo 25°C. Zkrátka paráda. Výkon jsme oslavili vrcholovou slivovicí, pečlivě jsme prozkoumali okolní hory a sestoupili zpátky k chatě.
Noc na chatě stojí 20 €. Na pokoji je místo asi pro dvacet lidí, přikrývky dostanete, ale kdo ví, jaký moribundus se v nich skrývá. Smradlavé boty se musejí zouvat už na chodbě, což je jednoznačně dobrý nápad. Sprchy na chatě nejsou a záchody pravděpodobně nebudou největším kulturním zážitkem vašeho života. Co má ale teprve říkat ta Němka, které tam zubní kartáček spadl na podlahu, že… Večerní Radler a zelná polévka s uzeným masem přišly vhod, noc ale nebyla nic moc, nikdo z nás toho moc nenaspal.
Pátek: sestup z Triglavu a vodopád Peričnik
O největší rozruch se ráno nejdřív postaralo mé zmizelé tričko a Pavlův foťák, za chvíli nato také helikoptéra snažící se přistát na malém kousku betonu. Silný vítr donutil pilota pokus třikrát opakovat, než se mu to povedlo. A ne že by to vypadalo zrovna bezpečně. Tričko i foťák jsme nakonec našli.
Brzo mi došlo, že cesty z kopce jsou v horách za trest. Ve čtvrtek jsme nastoupali skoro dva kilometry, a ty jsme teď museli zase sejít. Kromě pár úseků s kolíky a lany byla cesta dost nezáživná, tak jsme si ji zpestřili aspoň krátkým vyběhnutím na vrchol ve výšce 2461 m n. m., jehož jméno jsem úspěšně zapomněl. K polednímu se začaly stahovat mraky, naštěstí ale nepršelo. Dole jsme si zchladili nohy v horském potoce, který měl teplotu možná tak 2°C. Lokální umrtvení, no.
Po cestě zpátky do kempu jsme se zastavili ještě u vodopádu Peričnik, jehož vody padají 52 metrů ze skály. Za vodopádem se dalo projít, někdo ho využil jako sprchu, někdo si ve vodě vychladil pivo. Bylo tam až kýčovitě hezky. Nedaleko se povalovalo stádo kravek.
Odpoledne začalo pršet a stavět stan nikam nevedlo. Tudíž jsme čtyři kluci zůstali v autě s baterií piv, flaškou slivovice a cédéčkem z koncertu kapely Team. Řekl bych, že někde tady se páteční večer zlomil. Později jsme nevěřícně pozorovali partu maďarské omladiny, která se pustila do vaření opravdu velikého hrnce guláše. S sebou měli i jeden reprák napojený k mobilnímu telefonu, tudíž o zábavu bylo postaráno. A kdybyste viděli tu pěknou Maďarku… Bohužel mluvili spíš německy než anglicky a navíc odešli o půl desáté i s hrncem do hajan. Se mnou to pak taky seklo na lavičce, ale nějak záhadně jsem se nakonec dostal do stanu.
Sobota: lážo plážo u jezera Bled a v sauně
V sobotu jsme regenerovali v okolí jezera v městečku Bled, kde proběhlo koupání, jízda na tobogánu a skákání z prkna. Následovala jízda na letní bobové dráze a přejezd k jezeru Bohinj, kde se naštěstí rozpršelo tak, že jsme se usadili v blízké restauraci. Dal jsem si klobásu se zelím a bramborem, což zřejmě nebyla zrovna nejlepší volba, poněvadž klobása mě ještě dosti potrápila.
V blízkých informacích jsme si zjistili polohu nejbližší sauny v okolí a v hustém dešti opustili jezero Bohinj. Sauna za 17 € byla naprosto skvělá. Vstup na tři hodiny, čaj, voda, jablka a slovinské časopisy zdarma (už hodně dlouho jsem si v časopise neprohlížel jenom obrázky). Dvě finské sauny, jedna turecká a jedna infračervená, uprostřed bazének se studenou vodou.
Jako jediný jsem vyzkoušel infračervenou saunu, ve které bylo místo jen pro jednoho člověka (ne, opravdu jsem neměl zájem, aby se tam ta tlustá Němka mačkala se mnou!) a která vypadala trochu jako mikrovlnka na lidi – při vstupu jsem nastavil dobu, po kterou se chci opékat, sedl dovnitř a seděl. Kdyby mě to otáčelo a na konci to cinklo, nedivil bych se.
Poslední noc jsme strávili v místním kempu (o poznání větší než ten v Dovje), ještě nerozhodnuti, co bude v neděli, předběžně však dohodnuti na tom, že pokud počasí dovolí, vyrazíme na Prisojnik.
Neděle: Velké Prisojnikovo okno a vůbec nejlepší den výpravy
Po probuzení v 6.00 jsem tajně doufal, že venku bude pršet, sbalíme věci a vyrazíme domů. Venku nepršelo, zato byla pořádná zima, což mě dost otrávilo. To nic neměnilo na tom, že jsme na Prisojnik stejně vyrazili. Navlekl jsem na sebe snad všechno oblečení, co jsem měl s sebou, a soustředil jsem se na to, aby mi po cestě do sedla Vršič nebylo v serpentýnách blbě. Teploměr v autě hlásil teplotu vzduchu okolo 6°C. K tomu v sedle ve výšce 1611 m n. m. dost fouká, takže vytahuju i zimní čepici.
Nástup ke skále není moc dlouhý, ale protože jeho druhá část vede převážně z kopce po úlomcích kamení, zase to docela dost jezdí. Po cestě jde také dobře vidět pohanskou dívku (Pagan girl), zajímavý skalní útvar, který opravdu vypadá jako dívčí obličej. Pak už se dostáváme k ferattě (Kopiščarjeva pot) a vystupujeme skalním komínem po zatlučených železech. Na jeho konci je uzoučká štěrbina, kterou se s baťohem na zádech tak tak proplazím. Naprosto akutně tam potřebuju jeden kolík navíc, ale ten tam nikde není, tak se v cyklistických rukavicích sápu po laně směrem k bratrovi, který mě podporuje slovy „vydrž, fotím!“ (nepraštili byste ho?). Upřímně řečeno mi v tom komíně nijak extra příjemně nebylo, jednak že žebřík ze želez byl trochu od skály, takže jste se od ní rameny odkláněli, jednak že to tam docela klouzalo. A taky tam nebylo zrovna moc místa. Karabiny z úvazku se mi navíc neustále chytaly pod kolíky, než jsem od nějakého Němce okoukal, že nejlepší je tlačit je po laně rukou. Zkrátka: prekérní, ale krásné.
Cesta k Velkému Prisojnikovu oknu byla naprosto nejlepší část výpravy. Nejenže se skoro pořád lezlo po lanech a železech, taky tam byly parádní výhledy a ne tak moc turistů jako na Triglavu. Taky to tam bylo o poznání těžší, tak asi proto.
Okno, které z údolí vypadalo skoro jako ucho jehly, bylo nakonec opravdu obrovské. Ze stropu odkapávala voda, na kamenech se tvořily rampouchy a čerstvý vzduch tam hezky protahoval. Závěrečný žebřík jsme zdolali jako nic, pojedli, pokochali se a vyrazili druhou stranu dolů k autu. Ono v tom větru tam taky teplo moc nebylo. Po cestě dolů (což už je jenom doleva, doprava, doleva, doprava a pořád dolů, zkrátka nuda) ještě honíme po svahu neposednou helmu, která se tak trochu rozutíkala opačným směrem, než bylo zrovna záhodno.
Po sestupu uděláme ještě závěrečné foto a tradá zpátky do vlasti.
Co jsem si z výpravy odnesl?
- Slovinsko je samá hora. Když jsme se v neděli vraceli, bylo divné, že u nás kolem cesty žádné hory nejsou.
- Slovinci, se kterými jsem mluvil, byli ochotní a usměvaví. Všichni uměli anglicky.
- Krávu tu potkáte skoro na každém kroku, nejčastěji však na silnici. Doporučuji popohnat slovy „Běž, stará!“
- Zjistil jsem, že se nebojím výšek a nemám závratě.
- fotbalista = nohometač, zmrzlina = sladoled, chleba = kruh
- Někdy bych někam jel klidně znova.
Joo hory sou paráda ,potrápí ale stojí to za to
Moc pěkné shrnutí moc pěkného výletu. O povedených horách však zcela určitě platí, že jak do fotek tak do povídání se prostě vměstnat nedají. Musí se prožít….
Tak tak, do Slovinska abych se vratil hned (no teda az bude trochu vic tepla
), podobne jsme tam na nasem vyletu lezli jen se Sitem jen jeden den, ale stalo to za to 