Když prší

Jdu do Globusu pro jeden chléb a čtyři rohlíky, doprovází mě Leonard Cohen a vzpomíná, jaké to bylo v Hotelu Chelsea. Víte, že už si to skoro nepamatuje? Tak jako já. A taky trochu prší. Svět vždycky jinak voní, když prší. Jakoby sladce. Nezdá se vám?

Někdy prší hezky. To když se udělá takové zvláštní hlasité ticho, moc příjemné, a najednou na vás spadne první kapka. A pak to ticho vystřídá šelest. Nikdy nevím, kde se tak odnikud vezme, ale zkrátka je tam se mnou. Možná je to tím, jak kapky pleskají o zem. To většinou padají hodně malé kapky, takové jehličky, bodají vám do oblečení, ale nijak to nebolí. Občas to šimrá. A je jich opravdu moc. Nebo jsou naopak boubelaté, těžké a tlusté, a na zemi se pořádně rozplácnou. Na batohu taky. I na botě. Ale zase je jich míň. Nezdá se vám?

Někdy prší škaredě. To když je venku zima, prádlo na šnůře vlaje ve větru a ptáci jsou potichu.

Někdy prší málo, jindy hodně. Občas mrholí nebo padají kroupy. Někdy prší i zezdola nahoru, když šlápnete na uvolněnou dlaždici a zpod ní na vás vystříkne špinavá voda. Jindy zase prší zleva nebo zprava a někdy k tomu fouká tak, až to kolemjdoucím bere deštníky z rukou.

Někdy si říkám, že prší, protože je někdo smutný. A přemýšlím, jestli toho smutného člověka znám. Jestli to třeba nejsem já sám. Někdy si říkám, že prší, protože se někdo hněvá. A přemýšlím, jestli toho rozhněvaného člověka znám. Jestli to třeba nejsem já sám.

Někdy prší v noci, když kapky nejdou vidět a potulují se tmou. A já přemýšlím, na kolik lidí asi prší. Kolik z nich je rádo a kolik z nich se hněvá, protože budou promočení a zmrzlí.

Někdy prší v noci, když kapky nejdou vidět a potulují se tmou. A já spím.