Kurt Vonnegut

Vonnegutův podpis

Představení mého oblíbeného zahraničního autora, které poslouží i u jedné z maturitních otázek.

Kurt Vonnegut (1922–2007) se narodil v Indianapolis jako potomek čtvrté generace německých přistěhovalců. Už během studia na střední škole se stal editorem školního časopisu The Daily Echo. Vystudoval fakultu biochemie na Cornellově univerzitě a strojní nženýrství na University of Tennessee – právě jeho znalosti se měly stát odrazovým můstkem pro jeho budoucí rozsáhlé dílo.

Vonnegut však ve svých knihách nečerpá jen ze svých faktických vědomostí, rovněž využívá své zkušenosti ze druhé světové války, kdy byl zajat a vězněn v Drážďanech. Právě zde prožil nejděsivější okamžik války – spojenecké bombardování města a následné odklízení mrtvol.

Vonnegut se do povědomí kritiky a čtenářů dostává roku 1952 svým debutovým románem Mechanické piano (Player Piano). Přichází se zpracováním ohraného motivu – vztahu lidí a strojů. Uvádí nás do společnosti, ve které lidé ztratili své místo a smysl života, kde všechnu práci vykonávají stroje. Vonnegut varuje před materiální společností, ve které lidé nejsou šťastní. Upozorňuje na touhy, které jim žádný stroj nemůže splnit – touhu být potřebný, užitečný, mít úctu sám k sobě. Potlačená revoluce lidí sice románu bere šťastný konec, ale plní svůj cíl: ukazuje, že dokud existuje ochota položit život za duchovní hodnoty, existuje i naděje.

Mechanické piano se u kritiky pozitivního ohlasu nedočkalo i kvůli omšelému tématu, které se Vonnegut pokusil vzkřísit a kterým byla tehdejší společnost přesycena. Vzdělanější publikum mu zase vyčítalo nevědeckost a nepravděpodobnost jeho románu, která silně kontrastovala s jeho vzděláním. Velmi podobně dopadly i jeho další dva romány – Sirény z Titanu (The Sirens of Titan, 1959) a Matka Noc (Mother Night, 1961). První z nich, sci-fi román plný nových a zvláštních civilizací, Vonneguta definitivně zařadil do kateogire vědeckofantastické literatury, uznání mu však opět nepřinesl.

Bez povšimnutí však (kupodivu) prošel i vynikající román Matka Noc, ve kterém Vonnegut poprvé využívá svých zážitků a poznatků z války. Bohužel však znovu přichází v době, kdy je americká společnost podobnou tématikou doslova zaplavena. Pouští se do odvážného ztvárnění problematiky válečných „zločinů“ – hlavním hrdinou jeho románu je Howard W. Campbell Jr., Američan, který se v Německu stal propagátorem nacismu a radiovým spojením nevědomě posílal důležité informace do USA (působil jako tajný americký agent). Po válce se vrací do New Yorku, kde se snaží zapomenout na to, co dělal. Pomalu začíná bláznit ze života na okraji společnosti, z neustálé samoty, a tak požádá svého židovského souseda, aby jej vydal do rukou Izraelců, kteří ho odvezou před soudní tribunál. Na konci příběhu se tak hlavní hrdina dostává do tragikomické situace – sám chce být odsouzen, ale v poslední chvíli vyjde najevo skutečná podstata jeho činů a on je obvinění zproštěn. Paradoxně tak zůstává naživu, stále však osamělý, na pomezí dvou světů.

S každým dalším románem lze pozorovat obrovský stylistický vývoj autora – jestliže byl zpočátku svým způsobem psaní řazen (byť proti své vůli) ke generaci beatu a undergroundu, s přibývajícími řádky získává na osobitosti: spojuje ironii, sarkamus, černý humor se závažnými tématy, jeho díla dostávají „formu“ – věty spojuje do odstavců s jednotící myšlenkou, ty dále dělí do kapitol (to pro něj dříve typické nebylo). Rovněž experimentuje (velmi zdařile) s prolínáním několika skutečností, událostí, pohledů, postupů – jeho díla jsou často polytematická. Typickými zástupci jeho proměny jsou bezesporu romány Kolíbka (Cat‚s Cradle, 1963) a Jatka č. 5 aneb Křížová výprava dětí (Slaughterhouse-Five; or, The Children‘s Crusade, 1969).

I jeho čtvrtý román, právě sci-fi Kolíbka, zůstal téměřl bez povšimnutí. Aspoň u širší veřejnosti, vědecká kvalita díla však zabrala na univerzitních kampusech, především mezi studenty exaktních věd. Kolíbka přináší další známý sci-fi námět: zničení Země rukama člověka. Tentokrát se však děj neodehrává v daleké budoucnosti, ale v děsivě skutečné Vonnegutově současnosti se všemi jejími vymoženostmi a vynálezy, polititckými a sociálními vztahy. Díky ledu typu 9, který způsobí zamrznutí všeho vodstva na zemi, dojde ke změně klimatu, většina obyvatel diktátorského San Lorenza (smyšlené země v Karibiku) umírá a země je tak připravena obrodit se pro časy nadcházející.

Vonnegut neprorazil ani se svým pátým románem Žehnej vám Pánbůh, Pane Rosewatere (God Bless You, Mr. Rosewater; or, Pearls Before Swine, 1965). Nikdo by se nejspíš nedivil, kdyby po pěti neúspěšných pokusech stát se součástí spisovatelské elity své snahy vzdal, jenže Vonnegut místo toho přichází se svým nejznámějším románem Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí (Slaughterhouse-Five; or, The Children’s Crusade, 1969). Trochu paradoxně zpracovává svůj nejsilnější zážitek z války až 14 let po jejím skončení – můžeme se dohadovat, jestli potřeboval s odstupem času zhodnotit, co prožil, nebo zda dříve nebyl schopen se k této zkušenosti vrátit. Ať tak či tak, svědectví války, které nám v knize podává, působí velmi syrově, jde až na kost všem hrůzám zabíjení, bombardování a zkázy. Autobiografická linka se kříží s příběhy cestovatele časem Billyho Pilgrima, který na své pouti dospěje až na planetu Trafalmador. Právě tady zjišťuje, že smrt je neodmyslitelná část lidského bytí, že je ji potřeba brát tak, jak přichází („So it goes. – Tak to chodí.“ je snad nejznámější větou tohoto románu), že nemá cenu truchlit pro mrtvé, protože v milionech jiných okamžiků jsou stále živí a šťastní. Vonneguta už poněkolikáté poznáváme v jeho nejtypičtější póze, jako zarytého odpůrce války a militarismu, jehož zdvižený prst varuje před hrůzami války podobně jako jeho současník Joseph Heller.

O čtyři roky později přichází román Snídaně šampiónů (Breakfast of Champions; or, Goodbye, Blue Monday, 1973), ve kterém potkáváme Kilgora Trouta – Vonnegutovo alter ego, neúspěšného spisovatele sci-fi, který své povídky posílá do pornografických časopisů. Zdá se, že počáteční neúspěch Vonneguta přece jen poznamenal, přesto se s ním vyrovnává typicky – ironií. Všechny své postavy svolává na umělecký festival, kde si – podobně jako Stvořitel – hraje s jejich osudy. Oči jsou pro Vonneguta zrcadly-výpustmi, které jsou důkazem toho, že na konci každého poznání jsme znovu my sami. Takřka groteskně působí závěr knihy, kdy se na scéně objevuje sám autor, aby si promluvil s Kilgorem Troutem, aby mu vysvětlil, kým skutečně je (pouhou postavou jeho děl), aby si dal dárek ke svým padesátým narozeninám.

Kurt Vonnegut napsal ještě dalších sedm románů, vydal několik povídkových sbírek, věnoval se také dramatu. Ve svém díle se zabývá vztahem člověka a strojů, postavením lidí v nové společnosti a době, jejich zvrácenými zálibami (zabíjením a ničením), poukazuje na sociální nespravedlnosti, kterých se naše společnost dopouští.

Zemřel 11. dubna 2007 na následky poranění mozku, která utrpěl po pádu ve svém bytě. Posledním, co ve svém životě napsal, byla smuteční řeč končící slovy: „Děkuji vám za pozornost. Mizím odsud.“