Jackson umřel, Jackson zpomalil internet, Jackson žije dál, Jackson změnil hudební svět. Ostatní o něm za posledních pár dní napsali tolik, že už snad ani nemá cenu, abych… Anebo má?
Lidi umírají, toho už jste si určitě taky stačili všimnout. Hloupé je ale to, že smrt si nevybírá (aneb padni komu padni). A je úplně jedno, jestli budete celý život chlastat nebo se snažit objevit v atomu ještě něco menšího, než co tam bylo doposud objeveno. Smrt jednou přijde, ani se nezeptá, drapne vás a svět se točit nepřestane. Pak vás buď proženou ohněm nebo předhodí žížalám a budou říkat, že „takhle byste si to určitě přáli.“
Houby bych si to takhle přál! Já bych si přál, aby mi na pohřbu hráli Bittersweet Symphony od The Verve, aby se tam předčítalo z knihy, kterou jsem ještě nevydal, aby nikdo neotravoval zbytečně dlouhým smutečním obřadem. Protože já bych si to tak nepřál. Když už jste jednou mrtví, tak jste mrtví. A vůbec… ať si Bittersweet Symphony klidně pustí smuteční hosti sami, někde doma, proč by měli chodit hromadně brečet k mojí rakvi?! Aspoň nebudou muset stát frontu, aby se se mnou mohli rozloučit.
Ale zpět. Smrt Michaela Jacksona mě znovu utvrdila v tom, že na světě jsou lidé, kteří by umírat neměli (anebo bych se toho aspoň nechtěl dožít). Nemám teď na mysli rodinu (samozřejmě má pro mě nepřekonatelný význam!), vždyť ta je důležitá jen pro mě, ne pro zbytek světa. Nikdy by neměl umřít Karel Gott, Miroslav Donutil, Bolek Polívka, Matthew Perry, Bono Vox, Sean Penn, Sean Connery, Madonna, Michael Jackson, Tom Hanks, John Irving, Kurt Vonnegut a spousta jiných, kteří pro tenhle svět něco znamenali. Možná to zní hloupě, jenže takovýhle lidi (já vím, pro vás je to třeba někdo jiný, tak si ho tam dopište) jsou prostě strašně důležití na to, aby jen tak umřeli.
Vy si možná řeknete, že každý lidský život má stejnou cenu, ale já s vámi souhlasit nebudu. Ne a ne a ne! Kdyby existovalo něco, čím by se dal změřit smutek, myslím, že někde na špici by se mezi sebou prali Michael Jackson a Freddie Mercury (nejspíš by vyhrál Freddie, on přece jen vypadal takový silnější). Já vím, že pozůstalý po tom nejposlednějším člověku na světě by mě s tímhle vypakoval, jenomže kolika z nás se opravdu podaří nechat tu nějakou stopu (vyjma hrobu/urny)?
Možná se na život dívám úplně špatně, přece to není žádná soutěž o to, pro koho bude brečet víc lidí nebo koho bude mít nejvíc lidí rádo, jenomže…
Myslím, že kdyby se Michael Jackson mohl podívat zpátky na Zemi (a on nemůže, nebudeme se o tom hádat), musel by mít ohromnou radost z toho, kolik lidí ho mělo rádo. Anebo by byl ohromně smutný z toho, kolik lidí kvůli němu brečí. Záleží, z jaké strany se na to díváte.
Kdyby to bylo na mně, vůbec by mi nevadilo, že se svět po mé smrti na chvíli zastavil. Ale nemám rád velké cíle, a tak na to kašlu.
Inak tá pásáš: Kto by nemal umreť je tam aj Kája a šak ten ešte neumrel a ty si to tam všetko tak pomiešal chudák akoby už bol mrtvy
Inak súhlasím s článkom
@dadmtb: Nepomiešal som to, preca može umriet aj ten, co nieje mrtvy, hej?
Hezké. Bohužel, smrt jde s životem ruku v ruce, a proto se nesmíme divit, když se takové věci stanou.
PS: dadmtb mě teď popletl, nikdo, kromě Jacksona, z tvého „seznamu“ ještě přece neumřel… nebo ano? :-O
@Jakub Šimeček: Kurt Vonnegut už bohužel jo.