Pomalým, velebným krokem vyšel z domu do sluncem zalité ulice. Ptáčci příjemně cvrlikali, slunce nepříjemně pálilo a postarší sousedka jej až příliš hlasitě pozdravila. Zvláštní, vždycky tvrdila, že špatně vidí a moc si nepamatuje. Očividně vidí a pamatuje si.
Z baťohu si vytáhl sluneční brýle a posadil si je na skobovitý nos – z přílišného světla ho totiž často štípaly oči. Doktor mu ale tvrdil, že „to nic není“. Sám v to tajně doufal, ale za 30 korun čekal od očního aspoň trochu zasvěcenou odpověď. Marně.
Do uší si pustil poslední album své oblíbené kapely (tehdy to byli buď Counting Crows, nebo Morcheeba – u něj dost záleželo na počasí) a vyrazil do města. Z kapsy u kalhot vytáhl cigarety, opatrně z krabičky jednu vyklepl a vsunul ji do úst. Někde měl sirky. Zapalovač zásadně nepoužíval, protože až podezřele často nefungoval (navíc se s ním nedaly předvádět triky). Když sirky nakonec našel v poslední kapse (jak jinak), škrtl a jako vždycky si vychutnal ten malý výbuch doporovázený krátkým zasyčením.
Plamínek sotva olízl cigaretu, když mu někdo dost nevybíravě poklepal na rameno. Otočil se a uviděl menšího obtloustlého pána s nákupní taškou v ruce, kterak se na něj nevěřícně dívá. „Pane, jste na veřejném prostranství, víte to? Tak laskavě típněte tu cigaretu.“ Náš hrdina se rozhlédl, široko daleko však žádnou ceduli „veřejné prostranství“ neviděl. Akorát autobusovou zastávku s ohořelým jízdním řádem a rozbitými skleněnými tabulemi. Klidně potáhl, nasál všechno od nikotinu až po dehet a trochu provokativně vydechl kouř malému pánovi k nohám. Ten zrudl, nervozně přešlápl a poodešel k zastávce, kde celou příhodu rozebíral s poměrně vysokou dámou a na našeho hrdinu při tom dost okatě ukazoval prstem.
Ten nechtěl ztrácet čas, měl ještě spoustu zařizování a taky chtěl jít do hospody na fotbal. Odklepl, cigaretu sevřel rty a znovu si nasadil sluchátka. Používal obyčejné pecky, protože s těmi obrovskými „mušlemi“ si vždycky připadal jako buran z Balíkova. Na blízké setkání s malým pánem rychle zapomněl a když za pár hodin opouštěl budovu magistrátu, do které vkročil z banky, kam musel jít s poštovní složenkou typu A (nejspíš, v těch typech nikdy neměl jasno), zapálil si další cigaretu. Propocené tričko se na něj nepříjemně lepilo a baťoh poněkud ztěžkl. Sirky navíc znova našel až v poslední kapse, i když si byl jistý, že je tam určitě nedával. Všem autobusovým zastávkám se teď pro jistotu vyhnul velkou oklikou a cesta do hospody „U Červeného volka“ se tak značně protáhla.
Když dokořán otevřenými dveřmi vešel do chladného hostince, fotbal zrovna začínal. Posadil se k volnému stolu a zvědavě hleděl na obrovskou plazmovou televizi. „Co to bude?“ zeptal se pingl s tácem v ruce. „Jednu Plzeň.“ Číšník zapsal pivo na lístek a hned pádil k dalšímu stolu. „Můžu ještě popelník?“ vzpomněl si náš hrdina, když znovu vytahoval cigarety.
„Tady se nekouří, neviděl jste ceduli na dveřích? A vůbec, vždyť to všude píšou. Už je to ze zákona,“ odvětil pingl, zatímco psal lístek u druhého stolu. Náš hrdina teď místo na televizi zíral na pingla a jeho bezelstný výraz. Potom očima přejel celou hospodu – nikde ani stopy po namodralém cigaretovém kouři. Opravdu, dokonce to tam tak zvláštně vonělo. Že by to byla aviváž z ubrusů?
„Aha. Tak tu Plzeň už mi netočte.“ Vstal a když procházel vchodovými dveřmi, opravdu na nich uviděl přeškrtnutou cigaretu. Byla to pravda. Cítil se trochu odstrčený.