Když vidíte, že kolem vás umírají lidé, u kterých byste nikdy nečekali, že umřou (dobře, čekali, ale stejně), nutně vás napadne, co je s nimi potom. Co se stane, když pozemská část lidské existence skončí? Je potom peklo? Nebo ráj? Nebo třeba nějaká nesmírně veliká hospoda, ve které se Elvis Presley schází s Johnem Lennonem na pivo? A co si asi povídají?
Byli to existencionalisté, kteří přišli s názorem, že člověk si v průběhu života uvědomuje svou smrtelnost a časovost a to ho značně omezuje, protože ze smrti má přirozeně strach. A právě proto může být život složitý – vždyť hned jak se narodíme, už abychom mysleli na to, že je to náš začátek konce. Ale co s tím?
Nesmrtelný bych nejspíš být nechtěl, jedině že bychom byli nesmrtelní všichni. Myslím si totiž, že největší podraz, jakého se na vás někdo může dopustit, je umřít. Když si na někoho zvyknete, žijete s ním celý život a pak jednou přijdete domů a on leží na zemi a nehýbe se nebo se jeho tělo líně převaluje na dně vany, musí to být dost trapný okamžik. Já bych asi nechtěl umřít nahý ve vaně. Když už umřít, tak aspoň s trochou důstojnosti. A představa, že mě nahého a mokrého někdo tahá z vany, se s důstojností neslučuje. Zkrátka jde o to, že on si jen tak halabala umře a vás nechá, ať si tu nějak poradíte. Prostě podraz.
Jenže jak je to dál? Věřící jsou na tom dobře, ti mají jasno. Buď do pekla, nebo do ráje. Možná je mezitím ještě nějaká přestupní stanice (očistec?), ale aspoň vědí, co je čeká. Věří. Ale co my, kteří nevěříme? Co čeká nás? Myslíte, že jen ustane činnost mozku, elektřina přestane proudit, celé se to zkratuje a vypustíme „duši“? A co je duše? A je vůbec? Může to být jen můj dojem, ale není spálení nebo zakopání do země trochu málo na to, že jsme lidi? Chci říct, že když se narodíte a pak celý život něco děláte, zasloužili byste si potom něco dalšího, třeba i stejného. A smířit se s tím, že když jste mrtví, tak jste mrtví, může být pro někoho nepředstavitelné.
Ani mně se to dvakrát nelíbí, ale stejně tak se mi nelíbí, že bych měl po smrti sedět někde na obláčku a líbat Bohovi palec u nohy nebo se někde smažit na pekelné pánvičce. Jenže jak jinak si to mám představit? Pochybuju o tom, že všechny mrtvé duše tu poletují mezi námi (všechen ten wifi signál by je stejně moc dlouho létat nenechal).
Na diskusi o posmrtném životě je jedna krásná věc – nikdo nemůže s určitostí říct, že má pravdu.
Mors Principium Est
Inak s tou vanou to máš v podstate jedno… Potom ťa aj tak budú prezliekať == musia ťa vyzliecť
Smrt je divná. Umřete a je konec. Nemůže se s nikým bavit. Je to jako jít spát. Ráno se probudíte a divíte se jak na noc rychle utekla. Stejné je to se smrtí. Týden,měsíc, rok … furt stejné. Všechno uteče v jedné vteřině. Jen s rozdílem, že se neprobudíte. Achjo…
Máš to těžké. Já věřím tomu, že lidský organismus (vč. „duše“) je jako notebook. Když přijde smrt, je to jako vytáhnout z něj baterku. Zůstane jen hardware bez ničeho, bez myšlenek, bez paměti, bez aktivity. Nikomu to nenutím, ale žiji tak, jako by to byla pravda. Mám to proti Tobě jednodušší – vůbec nemusím ztrácet čas přemýšlením nad tím, co bude až zemřu. Jak mě budou tahat z vany, bude mi to ukradené, nebudu. Mám víc času na to žít teď a tím, co je teď (tahat z vany sám sebe každé ráno).
A btw: Když umřít, tak při něčem, co mě baví. Tedy nejspíše zvalchovaný vlakem
Jen ať si lidi kolem užijou při sbírání mých zbytků 
Důstojná smrt by se mi taky líbila. Třeba když tě srazí auto v malé rychlosti, hlava o zem, hotovo. Si tam tak ležíš, všichni kolemjdoucí na to zíraj a čekaj, kdy se zvedneš a ono nic.. Hmm.. třeba jen opustíš tělo, zůstaneš existovat jako něco podobného energii a přejdeš do jiné dimenze?
Sice patřím mezi ty, kteří mají „jasno“, ale i tak možná bude smrt nic moc 
. Btw. ne Bohovi, ale Bohu 
@vaseks: Bohovi – pánovi, Bohu – pánu, vždyť je to jedno.
. Já tím přemýšlením samozřejmě netrávím dny a noci, jen mě to občas napadne.
@carnero: Ty jsi teda silně poznamenaný IT odvětvím
@zimmi: Mě to napadlo jen protože jsem to u Tebe četl. Sám od sebe nad tím nikdy nepřemýšlím. Zdá mi to stejně zbytečně jako řešit zda za měsíc bude pršet nebo svítit slunce – nevím to a ani sebeurputnějším přemýšlením to nevymyslím.
IT nejsem poznamenaný, ale hledal jsem nějaký příklad, na kterém bych lépe ukázal, jak to vnímám. Notebook mám právě pod rukou, tak mě napadl ten
Dá se říct, že máte všichni pravdu. Když si to vezmeme do detailů, tak žijeme furt. Jen né v tomhle těle. Uvedu příklad.
Umřu a zakopou mě do země – červy mě sežerou a pak zase .. jsou ze mě bobky a ty jsou živinami pro stromy (třeba) – takže jsem pak třeba ten strom. Nebo alespoň ten strom obsahuje kousek mě x))
Sranda bude, až zjistíme, že není vůbec nic
. Jako kdybys navždy usnul.
Každopádně vidina hospody s Elvisem je pěkná. Jenže v té hospodě by pak museli být všichni, co už umřeli a třeba takového Hitlera nebo Husajna bych tam moc rád neviděl…
Zemřít důstojně by bral asi každý, třeba padnout ve válce, za vlast, za přítelkyni, za kamaráda, nebo za člena rodiny, třeba mu zachránit život. Umíral bych s pocitem, že jsem nebyl jen zbytečnej člověk co dýchal ostatním vzduch a občas svým blízkým přitěžoval. Poté si člověk začně bát, aby neumřel nadarmo, k ničemu, pro nic, nic nedokázal, nikdo ho nemel rád apod. Toho se nejvíc bojím. Proto se snažím každý den žít co nejvíc naplno, být tak něják dobrým člověkem. Uvědomil jsem si to i dnes s parném dni kdy jsem na ulici viděl projíždět sanitku.
Kdyby po smrti něco existovalo, bál bych se co, moc bych přemýšlel a uvědomoval si strašně moc věcí. Kdyby se člověk převtělil do jiné osoby, nebo se znova narodil, stejně bych si to nepamatoval a bylo by mě to jedno a stejně bych si nic nepamatoval a jsem jeden z těch co si myslí, že po smrti nic není, a chci aby to tak zůstalo.
Jsi dobrý člověk
A co když mají, Zimmi, pravdu ti z Tralfamadoru?
@pf: To by potom bylo ve vesmíru pěkně těsno
Jak bylo na Paničkách? Kdy dáme to pivo?
Koukni na třídní stránku, tam jsem vám o Paničkách něco napsal. Sraz navrhuju v prvním srpnovém týdnu, zítra jedu pryč.
Je zajímavé, že každý řeší, co bude po smrti. Ale položili jste si někdy otázku, co bylo před námi? Co když je tento svět jakési skladiště duší z předchozího světa? Co když jsme my ty duše?
Nebo co když je náš vesmír atomem nějaké látky z jiného světa?
@Jimmy Hayek: Taky jsem o tom přemýšlel, jenže to je něco jiného, protože si to nikdo nepamatuje. Ale když umíráš, tak jsi něco zažil a tak si myslím, že je to horší
Ale jo, klidně bychom mohli pocházet z platonovského světa idejí, ale když si to neuvědomujeme a nepamatujeme, tak co s tím?
@zimmi: To je pravda, ale stejně tak si nemusíme pamatovat v příštím životě, že tento současný život vůbec někdy byl. Člověk jako podstata může existovat dál, ale myslím, že něco jako paměť je strašně pozemského a zůstane tady na Zemi spolu s lidským mozkem, srdcem i výkaly
Když nad tím teď uvažuji, tak mi přijde vtipná představa, že někdo třeba v předchozím životě (světě) uvažovuje nad tím, co bude po jeho smrti, aby se narodil do tohoto světa a tutéž otázku si znova pokládal
A docela by mě i zajímalo, zdali se touto otázkou trápí třeba buk, co nám roste před barákem, nebo bakterie žijící v mých střevech
Jsem rád, že přemýšlíš o životě potom. Takže duše je nesmrtelná, což znamená, že skutečně jdeš:
1. do nebe (věříš-li v Boha a jsi v milosti posvěcující), nebo jdeš 2. do očistce (kdo zemře v boží milosti a má ještě trpěti za chříchy), a poslední
3. peklo, kam jdou duše, které zemřeli v těžkém hříchu.
Pokud píšeš, že se Ti dvakrát nelíbí sedět na pekelné pánvičce, tak v pekle se Tě na to ptát démoni nebudou. Tam pro ně budeš jen bezcenné maso do mlýnku, bez milosti, s despektem, v hrůze a ječení dán na pospas jejich zlovůli. Zatímco v kriminále se vězni můžou bránit, v pekle jsi bezmocný. Tolik odpověď na to, co čeká lidskou duši po smrti. Pokud i tak nadále pochybuješ, jednou se dost krutě přesvědčíš. Pravda je jednoduchá, ale krutá, bez Boží milosti je cesta pouze do pekla.
Můžu na to říct svůj názor. Přirozeně jsem se tím dost zabýval.
Když jsem začal uvažovat o podobných věcech, došel jsem k názoru, že po smrti něco je, ať už je to cokoliv, nejspíš další život podobný tomuto. Byla to přirozená myšlenka – nepamatuji si, že by tu svět byl, než jsem si začal uvědomovat věci, a bylo by zvláštní prostě umřít a nechat všechno zase skončit. V rámci vědomí, tj. naši nehmatatelné části, přece nemůžete jen tak skončit, tak jako tělo. Vědomí se musí někam přesunout a pokračovat v životě. Tento názor mi vydržel po množství let.
Bohužel, a nebo vůbec ne, poté, co jsem přestal jíst maso a začal se zabývat filosofií toho se týkající, co je po smrti, byla jedna z věcí, o kterých jsem začal přemýšlet. A došlo mi, že žádný život po smrti být nemůže.
Poslyšte, já věřím v Boha, ale nepočítám se k žádnému ze stávajících náboženských a chápu ho úplně jinak než všichni ostatní věřící. A můj Bůh by žádný zájem na tom, abych po smrti pokračoval, neměl.
Proč nemůže být nic po smrti? Vědecké hledisko. Lidské vědomí, to, v čem každý člověk nalezne duši, není dar od Boha – je to dar od biologických procesů v těle mé matky. Vědomí se zdá být nehmatatelné, ale je – stejně jako světlo je hmatatelné, protože si můžete sáhnout na slunce, nebo je hmatatelný zvuk, pokud se dotknete jeho zdroje. Vědomí jsou jen chemické procesy v mozku. Moderní věda ví, jaké části mozku vytvářejí jaké části toho, jak se člověk chová a uvažuje, a duše do toho nezapadá.
Další důvod, proč by duše neměla být je, že to nemá žádný zvláštní důvod. Jediný důvod pro existenci duše je to, že to tak lidé chtějí. To nemůže být skutečný důvod. Nicméně, to není argument proti. Další mám tady:
Pokud se člověk vyvinul ze zvířete, z kterého se nepochybně vyvinul, muselo mít i to duši, něco, co by zůstalo na rozdíl od těla po smrti. Pokud ne, kde by se vzala? A pokud mělo i to duši, pak muselo mít duši i všechno před ním, až k počátku světa. A co bylo na počátku světa, z čeho vznikli živočichové? Přece mikroorganismy. Tak ty měly taky duši? A mají jí pořád? Kromě toho že ji nepochybně mají všechna zvířata, ze kterých se vyvinula, tedy i všechna zvířata, která známe dnes. O to mi ale nejde. Hlavu mi dělají ty mikroorganismy, to, co náš tvoří. Kde začíná hranice mezi tím, co je živé a co není? Jsou viry živé, nebo ne? To je šílenství! Mají i ty duši? A pokud ne, proč ji má člověk, který se z nich vyvinul? Jak je to možné?
Zbývá jen jedna možnost – duše buď neexistuje, nebo ji má každý mikroorganismus. A bez duše není posmrtný život. Pokud chcete věřit na posmrtný život, musíte sdílet nebe s bytostmi tak titěrnými, že by se dalo říci, že ani neexistují, a o jakémkoli vědomí nemají ani tušení. Co mi na to můžete říci?
Jsem zmatenej. Souhlasím s tím, že po smrti nic není. Prostě spadneš a je po tobě. Organismus nefunguje a nic se nepřijímá do mozku. Ani srdce nefunguje a bez něj nejede krev. Stejně jako auto nejede bez benzínu, ty nejedeš bez krve. Nehejbeš se, nevnímáš, jsi mrtvej.