Články z různých oborů, o rozličných tématech a nestejné délky píšu s větším či menším úspěchem už asi dva roky. Za tu dobu jsem poznal hodně zajímavých a fajn lidí, přečetl od nich nespočet spotů, článků a blognutí a zjistil, že někteří celý internetový svět berou až moc vážně.
Když jsem byl ještě malý kluk…
Matně si vzpomínám, když jsem před časem zprovozňoval první verzi Zimmiho osobních stránek a blogu – jak zněl původní název – jak výjimečně jsem se cítil. K blogování mě přitáhl nejspíš Yuhů, jeho blog a spousty komentářů jsem tehdy obdivoval.
Deník jsem si nikdy nepsal. Bál jsem se, že se stanu jeho otrokem a dříve či později pro mne budou zápisy neskutečným utrpením. S pamětí jsem navíc nikdy problémy neměl a rovněž jsem se poněkud děsil chvíle, kdy se – coby zralý čtyřicátník – znovu podívám na zaprášené stránky toho otrhaného zápisníku.
Tak proč tedy…?
Weblog má oproti papírovému deníku jednu podstatnou výhodu, která je zároveň i jeho nevýhodou: může si ho přečíst kdokoliv. Desítky, stovky, tisíce lidí – všem se dáváte všanc, můžou vás rozcupovat a vaše směšné psaní učinit ještě směšnějším.
Píšu tedy kvůli adrenalinu? Nebo kvůli těm pár idiotům, jejichž slovník tvoří z 90% vulgarismy, o jejichž významu mnohdy pochybují? Ne.
Píšu kvůli tomu, abych se od čtenářů a kolemjdoucích dozvěděl co nejvíc, abych je donutil se zamyslet, abych zjistil, jestli se mnou souhlasí. Je to fajn pocit, vědět, že jste právě někoho donutili na chvíli zpomalit a zeptat se „Proč? Opravdu je to takhle?”.
Někdy by s tím jeden praštil…
Jednou nahoře, jednou dole. V osobním životě, ve škole i na blogu. Občas vám hlavou projede tolik myšlenek, že polovinu z nich nezachytíte, jindy byste se utrápili psaním nového spotu. Přece musím něco vymyslet… Ale nejde to. Papírový deníček už by na vás vrhal vraždené pohledy, tady stačí vytrhnout šňůru od internetu a máte pokoj.
Bloguju, ale sám.
Jsem individualista. Ačkoliv nepopírám existenci směšně mrňavé české blogosféry, necítím se být natolik členem, abych se trápil jejími problémy, jak to mnozí činí. Stojím tu sám jako kůl v plotě a chci, aby to tak zůstalo. Kolegy – bloggery uznávám, respektuju je a vážím si jich, ale problémy s nimi sdílet nechci (nic proti, pánové).
A proč píšeš blog ty?
Nepředpokládám, že byste si položili ty správné otázky a našli ty správné odpovědi, ani já bych to nesvedl, kdybych nenarazil na Dotazník motivace k psaní blogu. Jednak se o sobě něco dozvíte, jednak přispějete k pochybnému výzkumu české blogosféry.
A proč píšou deník?
Trošku jsem se poptal kamarádek, co je vede k psaní deníku:
„No proto, abych si ho mohla ve třiceti přečíst a smát se tomu, jaká jsem bývala husa.“ Později změnila odpověď na „Tak protože sou chvíle, kdy je velmi těžký vydržet sám se svýma myšlenkama a trochu se ti uleví, když to aspoň napíšeš.“ Pro pořádek zveřejňuju obě odpovědi.
Druhá mi odpověděla: „Nevím. Prostě mě baví si psát svoje názory a nechci ostatní otravovat svojema myšlenkama.“