Twitter, Facebook a budoucnost online zpravodajství

Velmi opožděná reakce na teroristické útoky v Indii.

Čas běží neuvěřitelně rychle, stejně rychle se šíří i informace (a to třeba i z opačného konce světa). Někdy mi dost vadí, když se chci s někým o něčem bavit a on mi odpoví: „Já vím, četl jsem to na Twitteru.“ A najednou se ocitnu někde uprostřed dvou rozdílných pohledů na věc:

1. Jsem velmi mile překvapen tím, že dotyčný čte můj blog/mikroblog a ví, že mě daná věc zajímá.
2. Jsem velmi nemile překvapen tím, že dotyčný už si se mnou o dané věci nechce povídat, protože o ní četl.

Myslím, že takhle nějak to vypadá na celém světě – když žijete online, dříve či později vás někdo najde. A pokud žijete dostatečně zajímavý, plný a hodnotný život, dělá to z vás potenciální zdroj informací (například v kombinaci s téměř všudypřítomnou wifi)! Jistě, nejspíš stále zůstanete na jakési primitivní zpravodajské úrovni, která bude do jisté míry ovlivněna emocemi, to důležité však sdělíte. A co víc – pokud ovládáte angličtinu, můžete to sdělit celému světu, který to už nějak pošle dál. Krásná představa, která mě ale nutí přemýšlet..

O tom, jestli jednou nebude u hořícího domu stát skupina lidí s mobilními telefony v ruce a nebude posílat své postřehy přímo na Twitter nebo Facebook, o tom, jestli nebude jednou každý řidič informovat o prchajícím lupiči, který ho právě předjel kosmickou rychlostí. Budou snad jednoho dne vysílat zpravodajské servery, noviny a televizní stanice vysílat do terénu reportéry vybavené špičkovou technikou, kteří budou okamžitě vysílat čerstvé informace na internet?

Já nevím, možná se jen moc bojím, že celá tahle společnost spěje do světa online Matrixu. Ale ta představa se mi stejně nelíbí.